Napsal knihu Já, ideální partner. Ale kdo by čekal návod, jak toho ideálního partnera najít, mohl by taky po přečtení zjistit, že vztahům rozumí ještě míň než na začátku. Ale zato se přitom dobře pobaví.
Rozhovor s autorem knihy o půjčovně partnerů vedla Alena Stará.
AS: Už jste napsal dva romány o partnerských vztazích, které se zdají být docela autobiografické. Kdo je vlastně Pavel Torch?
PT: Moje knihy jsou autobiografické do té míry, do jaké tomu čtenáři uvěří. Pavel Torch je spisovatel, který se dlouhodobě zajímá o mezilidské vztahy. Po různých životních peripetiích se začal živit obchodováním mimo území České republiky, hlavně ho zajímá postsovětský středoasijský prostor. A to navzdory tomu, že k obchodu nebo hromadění peněz nemá bůhvíjak vřelý vztah. Obchodování mu ale umožňuje poznávat lidi, dostávat se do nových situací a zkoumat přitom mezilidské vztahy.
AS: Takže když ve svých knihách sledujete osudy hlavního hrdiny, který pracoval v rozhlase, nepopisujete vlastní zkušenosti?
PT: Moje první kniha, Zvláštní význam palačinek, začala vznikat během dovolené v České republice. V kavárně poblíž rozhlasu jsem náhodně narazil na skupinu redaktorů, která se nadšeně a zároveň opovržlivě bavila o svých pracovních zkušenostech. Stačilo se tam několikrát vrátit, nenápadně se zaposlouchat, a zápletka byla pohromadě. Zdálo se mi teda, že si dost vymýšlejí. Negativní tiskové odezvy na knihu od pracovníků rozhlasu mě až překvapily, svými reakcemi mi paradoxně dokázali, že se něco takového, co jsem zaznamenal v knize, snad opravdu mohlo stát. V případě románu Já, ideální partner, který se částečně odehrává v nemocničním prostředí, je to podobná situace.
AS: Chodil jste do kaváren u nemocnic?
PT: Spíše do hospod, výborný je hostinec Na křižovatce zvaný Uterus, který je na rohu Lipové a Kateřinské ulice. Když má člověk štěstí, může tam narazit na sanitáře. To jsou lidi se srdcem na dlani, kteří po pár pivech rádi vyprávějí, co zažili barvitého, a já jsem s chutí jejich zážitky použil. Existuje řada knih, kde autoři zpracovávají prostředí, které znají důvěrně a jsou jeho součástí. Mně vábí právě to, kde jeho součástí nejsem. Fascinují mě kostýmy a role, které lidé přijímají.
AS: Se vztahovou psychologií ale nějakou zkušenost máte, ne? Téměř každá postava z vašich knih řeší nějakou partnerskou krizi.
PT: Vždycky jsem dělal něco, co souviselo s komunikací s lidmi, ale nikdy jsem nestudoval psychologii. Vztahy mezi muži a ženami mě zajímají, zajímá mě pohled z různých úhlů. Jednotícím rysem je pro mě skutečnost, že tomu ani jedna z těch stran pořádně nerozumí. A tím se zabývám. Zní to nevesele, ale mě optimismus neopouští, ani jako člověka, ani jako spisovatele. Doufám, že i čtenáři v mých knihách najdou optimistickou zprávu, že ve vztazích člověk často selže, ale to by neměl být důvod, proč nezkoušet štěstí pořád dál a stále znova. Jsme přece pořád zkušenější, ne?
AS: Název vaší druhé knihy, Já, ideální partner, je poměrně slibný. Máte radu, jak najít ideálního partnera?
PT: Recept na to není, do vztahu se člověk musí vrhat po hlavě, protože to stejně nemůže předem vyhodnotit. Nemůže tušit, co se stane. Podstatná je důvěra, optimismus a ta slepota, se kterou do vztahu jde. Kniha Já, ideální partner nenabízí konkrétní rady, ale spíš reflexi toho, jak to ve vztazích chodí. Příběh začíná tak, že se partnerka hlavního hrdiny stane obětí záhadného zločinu a upadne do bezvědomí. Hrdina se ji snaží získat zpátky, vytáhnout ji z bezvědomí i získat ji zpátky pro vztah. To bezvědomí je vlastně příležitost, jak začít ve vztahu znovu. Asi každý zažil, že si při vztahových komplikacích říkal, jak by bylo krásné začít znovu...
AS: Počkejte, to máme své partnery uvádět do bezvědomí?
PT: Člověk bohužel žije s tím, co už zažil a co mu, jak čas ubíhá, komplikuje objevit další možnosti. Určité věci už se staly a nemůžou se odestát. Moje kniha je takový sen – jako by její hlavní hrdina právě měl možnost nového začátku. Přitom ale netuší, jestli se mu povede jí využít.
AS: Ve vaší tvorbě je plno mystifikací a absurdního humoru. Tuším, že asi máte rád Cimrmany a divadlo Sklep...
PT: Určitě se do mých knih dostalo všechno tohle a mnohá další inspirace z oblasti absurdního humoru. Sklep obdivuju, ale sám bych nebyl schopen něco takového dát dohromady. Teprve když jsem se v životě dostal do situace, kdy jsem nevěděl kudy kam, najednou pro mě psaní začalo znamenat východisko. Tedy psaní prózy. Předtím jsem publikoval jen v odborném tisku články se zbrojařsku tematikou.
AS: Viděla jsem váš téměř divadelní výstup při křtu knihy Já, ideální partner. Neuvažujete o rozšíření svých aktivit mimo psaní?
PT: Pro mě je hodně důležité knihu představit lidem, vidět, jak se tváří, navázat s nimi vztah. Je to pro mě úplně stejně důležité jako psaní. Když se udělá performance s knihou, vzniká tím další kvalita. Nemá to být tak, že spisovatelé jsou uzavření do sebe, řeší si svoje fóbie a nechtějí jít mezi lidi. Myslím, že ta okrajová pozice, kde se literatura ocitla, je tak trochu výsledkem pýchy intelektuálů a opovržení vůči lidem, které jim ti lidé oplácejí. S ‚Palačinkami’ jsem pár vystoupení měl, s ‚Partnerem’ taky a s radostí se kamkoliv vydám, pokud čas a možnosti dovolí.
AS: Třeba by to byla šance zbavit se toho obchodování, které je vám vzdálené...
PT: To zas ne, myslím, že je dobře, když má spisovatel nějakou jinou profesi. Samozřejmě je krásná představa, jak dodávkou objíždím Českou republiku a dělám veselá vystoupení. Ale v tuhle chvíli asi nehrozí, že se ozve dvacet knihoven a třicet klubů a já budu muset řešit, jak to všechno stihnout. Literatura je spíš úzkoprofilová záležitost a informace o ní se dostávají k lidem dost složitě. A když je vystoupení míň, jsou o to lepší. Každé je potom jiné.
AS: Váš přístup je dost netypický, napsáním příběhu to nekončí. Samotná kniha obsahuje navíc partnerský test, posudky a recenze na knihu nebo odkaz na web, který slibuje vyřešení vztahových problémů...
PT: Ano, paralelně s knihou Já, ideální partner existuje taky stejnojmenný web, jehož obsah mohou čtenáři přímo ovlivnit a pokud mají nějaký problém, mohou si tam napsat do vztahové poradny. Tam dostanou konkrétní rady, které nenašli v knížce. Chci, aby se to všechno propojilo. Lidi by si přečetli knížku, pak šli na web a třeba uvažovali nad tím, co z toho, co si přečetli v knížce nebo na stránkách, je myšleno vážně a co ne.
AS: Z jakého prostředí bude vaše další kniha? Do jakých kaváren teď chodíte? Aby si ti, co tam sedí, dali pozor...
PT Do Indiga, například (kavárna na Praze 1, právě v ní sedíme a děláme rozhovor - pozn.). Ale já stavím na své neviditelnosti, myslím, že nejsem nijak výrazně zapamatovatelný typ, nenosím žádné spisovatelské propriety. Rukopis další knihy se vrací do listopadu 1989. Jeden z pracovních názvů je Komu zvoní klíče. Zpracovává naši nedávnou historii úplně jinak. Ukazuje se, že za vším, co se odehrálo, včetně záhady, kdo a proč přivedl demonstranty na Národní třídu, byly partnerské vztahy.
AS: Už jsem se lekla, že to nebude o vztazích.
PT: Naopak, je to hodně o vztazích. Navíc je načase, aby někdo konečně napsal pravdu o tom, jak to všechno bylo. A na tom právě pracuju.
-----------------------------------------------------
Pavel Torch
Narodil se roku 1974. Nedostudoval pedagogickou fakultu, kde se věnoval logopedii. Prošel několika profesemi včetně výuky jógy, pak se stal zástupcem české exportní firmy ve střední Asii. Nejprve publikoval pouze články s odbornou, zbrojařskou tematikou. V r. 2004 debutoval v nakladatelství Argo románem Zvláštní význam palačinek o milostných problémech rozhlasového redaktora. Povídky a jiné texty uveřejnil časopisech a magazínech jako Ateliér, Nekultura, Neviditelný pes, Souvislosti nebo Tvar. Pokračování Zvláštního významu palačinek vyšlo v roce 2008 pod názvem Já, ideální partner. Je to román z prostředí nemocnice, půjčovny partnerů, párového života ve třech, života po životě i nekončící lásky.
(24. 8. 2009)