Patrnerská služba na Štědrý večer je náročná, ale svým drsným způsobem krásná. My z partnerského byznysu říkáme, že je to taková „whiskey v irské kávě“, jestli mi rozumíte. Má prostě grády.
Zahájil jsem ji na pražských předměstích a v soustředných kruzích se pak blížil do centra. Brašnu jsem měl napěchovanou psychologicko-povzbuzujícím materiálem, byl jsem teple oblečený a střídmě najedený. A šlo to jako po másle.
Hádky kvůli vánočním přípravám. Uspěchané rozchody. Partneři, kteří se navzájem vyhazují z domu. Stromečky vyhozené z oken. Spory kvůli existenci Ježíška. Jeden pár se dokonce dokázal pohádat kvůli vyjmenování všech sobů Santa Clause. A já jsem mohl vždycky přispět kvalifikovanou radou, teplým slovem, vlídným povzbuzením.
Ta slavnostní atsmoféra byla opravdu cítit, protože všechny ty hádky byly vyostřenější než obvykle. Vždycky venku jsem si odfoukl. Vychutnával jsem si ty přechody mezi jednotlivými bojišti. Jsem vlastně takový ponocný z Ladových obrázků, napadlo mě. Něco jako zažíhač plynových luceren, případně zvoník z kostelní věže, co má hlídat, jestli někde nevypukl požár.
Nebylo to tedy v jednom kuse idylické, ta štědrovečerní služba. Dostavily se i okamžiky vyčerpání. Chtěl bych touto cestou poděkovat manželům Horákovým z Holešovic, kteří mě ve 23:25 pozvali na svého tradičního, štědrovečerního šmakouna. Děkuji také policejní hlídce č. 48, se kterou jsme si u ohníčku na parkovišti zahráli na lití olova. Snad jim těch pár střel z jejich služebních zásobníků nebude chybět, když budou čelit nějakému pistolníkovi, a nebudou mít čas na vlídné slovo.
O pár dní později jsem už stál se svou brašnou na sjezdovce. Mnozí totiž na štědrovečerní vztahové dusno naváží dusnem na čerstvém vzduchu. Partnerské poradenství jsem musel prokládat obyčejnou první pomoc. A řeknu vám, zadlahovat zlomenou nohu je daleko jednodušší než narovnat pokřivený vztah. Aspoň že jsem se na svých fischerkách mohl hladce přesouvat mezi jednotlivými místy partnerských střetů. Kluci od horské mi pak nad teplým čajem trochu vylili svá srdce. Děkuji také vlekařům Jardovi, Láďovi a Karlovi za hrst chlapských poznámek, která mi pomohla se zvednout při mých občasných pádech na vleku (brašna přece jenom táhne ke straně). Zvlášť si vzpomínám na hřejivý výkřik Vodval se ze stopy, ty tlustoprde.
Zkrátka, dobrý člověk se vždycky najde, taková je má zkušenost ze sváteční služby. A čím jsou podmínky drsnější, tím je to jednodušší. Mezi chlapy od horské a jejich klienty se zlámanými haksnami, které sváželi ze sjezdovek, rozhodně žádné vztahové dusno nepanovalo. Takže tu mám recept na příští Vánoce: napakovat si brašnu, teple se obléct, a hurá do ulic! Anebo na sjezdovku! Když sebou třísknete, bude vám jméno třetího Santova soba dočista ukradené!
(6. 1. 2009)