Znaková řeč jako nástroj proti partnerským nedorozuměním
Není žádným tajemstvím, že v partnerských vztazích dochází k nedorozuměním často proto, že si partneři tzv. nerozumí. Toto tzv. neporozumění přitom nespočívá v tom, že by neovládali stejný jazyk. Právě naopak. Partneři z naprosto odlišného jazykového prostředí - třeba Hanák a Ugjurka - si bez společného jazyka rozumí výborně. To nás přivedlo k ambicióznímu pokusu se znakovou řečí.
Tento pokus byl inspirován projektem amerických vědců, kteří v 70. letech učili čtyři roky šimpanze Nima znakovou řeč (Herbert S. Terrace: Nim, Alfred A. Knopf, New York 1979). A jejich výsledky byly pozoruhodné. Na základě Nimových pokroků vznikla mezi partnerskými odborníky myšlenka, jestli by se znaková řeč nedala použít i k řešení partnerských nedorozumění. Podílel jsem se teď přes léto na práci mezinárodního týmu v Iowě, kde jistá americká univerzita pronajala nepoužívanou farmu a sehnala několik partnerských zoufalců, aby to na nich mohla zkusit. Zkoumal je meznárodní tým partnerských odborníků, z nichž bych připomněl jen ty nejvýznamnější: Dr. P. Zádrhel (Česká republika), Ronald Smoothtalk, M. D. (Spojené státy), Janette Oriffice-Waterfall, Ph. D. (Spojené království), prof. P. P. Surovov (Ruská federace), doc. J. Herzganef (Izrael).
Pokusné dobrovolníky jsme zavřeli na farmě a nutili je, aby spolu nekomunikovali přímo, nýbrž znakovou řečí. Použili jsme k tomu spoustu nástrojů osvědčených již z pokusů se šimpanzem Nimem. Naši dobrovolníci skládali umělohmotné skládačky, dostávali za odměnu ovoce a největším oceněním jejich pokroků bylo naše odborné pomuchlování (Terrace používá termín "cuddling"). Pochopitelně, v úvodu projektu jsme je museli naučit znaky. Rozvinuli jsme naši zvláštní znakovou řeč, vytvořenou pouze pro tento pokus. Skládala se z pokud možno co nejjednodušších znaků. Velkým přínosem týmu tu byl prof. Surovov, který se jako armádní psycholog zúčastnil začišťovacích akcí ruské armády v Čečensku a přispěl řadou znaků oproštěných na samotnou dřeň. Vycházely obvykle z výhrůžných posuňků, případně z posuňků prosících o smilování.
Dobrovolníky jsme vystavili stresu - partnerské dvojice musely být pořád spolu a neměly žádné zaměstnání, které by jim ukrátilo čas. (Použili jsme dobře známý tzv. "černý syndrom dovolené".) To skvěle přispělo k tomu, že postupně pozoruhodně vzrostla atraktivita našich odměn za jejich dobré chování. Po třech týdnech by se kvůli banánu utloukli a což teprve když jsme jim naznačili, že by mohli dostat staré noviny, případně na pár minut svůj mobilní telefon! Třeba i vybitý!
Nepopírám, že se projekt nesetkal s potížemi. Politováníhodné bylo, že doc. Herzganef navázal vztah s jednou z dobrovolnic, která opustila svého neuspokojivého partnera a zmizela s docentem. V současné době se nacházejí patrně v New Yorku, jak soudíme z pohlednice, kterou nám docent škodolibě poslal i s odkazem na nějaké luxusní newyorkské restaurace. V textu použil i absurdní termín "líbánky". Takovým věcem se ale, jak my odborníci dobře víme, nedá zabránit. Stejně jako určitému proházení vztahů mezi dobrovolníky samotnými. Někteří měli tendenci nahazovat své neuspokojié vztahy s jedinci z jiných neuspokojivých vztahů. Výsledky byly opět neuspokojivé.
Když jsme do dobrovolníků natloukli znakovou řeč a když jim bylo jasné, že před koncem projektu je z farmy nepustíme, mohli jsme se pustit do intenzivní práce. Sledování dobrovolnických párů přineslo nečekané ovoce. Dvojice začaly spontánně vytvářet nové znaky, aby se mohly lépe vyjádit. Žel, tyto znaky často neznamenaly nic pozitivního. Jejich prsty se snažily zformovat výčitky, klást nároky a stanovovat podmínky. Sledovat takovou mlčenlivou hádku dobrovolnického páru bylo pro nás opravdu frustrující. Pokus nakonec skončil zuřivou snahou, abychom páry opět naučili komunikovat slovně. Před farmou už totiž čekali jejich právníci, kteří na nás chtěli vysoudit poslední kalhoty. Nakonec se nám povedlo dvojice jakžtakž vrátit do původního stavu.
Závěr je takový, že znaková řeč by přinesl vyřešení partnerských problémů jenom tehdy, pokud by ji prováděli jedinci nadprůměrně manuálně nešikovní, případně se spoutanýma rukama. To už se rovnou můžeme vrátit k obvyklé praxi. Projekt se šimpanzem Nimem narazil na velké riziko v tom, že Nim byl velmi roztomilý a jeho opatrovníci k němu často přilnuli stejně jako on k nim. Výzkum to dost komplikovalo. My jsme většinou udrželi profesionální nezúčastněnost (kromě politováníhodného selhání doc. Herzganefa). Alespoň v tom jsme dosáhli lepších výsledků než kolegové, co se starali o Nima. Výsledky jsou jinak, žel, obdobně neuspokojivé jako u pokusů se šimpanzem. Ano, naši dobrovolníci se znaky naučili, ale pak je stejně jako Nima stáhla jejich přirozenost zase zpátky, k jejich zvířecí, chci říct lidské podstatě.
Jestli to takhle půjde dál, tak se fakt nedomluvíme, chce se mi vykřiknout. Vrátil jsem se ze Spojených států s jedinými kalhotami. Partnerský web zatím stál. Moje moudřejší já mi zároveň říká: Věděl jsi to od začátku. Lidi se prostě nedomluví, ani když přestanou mluvit. Přesto nesmíme přestat to zkoušet. Finští kolegové nyní rozjíždějí nový projekt, kdy by partneři měli předejít nedorozuměním tím způsobem, že budou úplně mlčet. Ještě že alespoň my vědci jsme tak kreativní!
(19. 9. 2009)
Čtenářské příspěvky