Setkání se smrtí
Dnes jsem uviděl smrt.
Při ranním úprku na výjezdní psychlogické sezení jsem si všiml staré škodovky. Stála na straně té předměstské ulice, dost do silnice, se zapnutým blinkrem. Mrkal nějak křečovitě, jako v posledním tažení. A vedle se z garáže vybatolila paní. Moc jí to nechodilo, kostní změny už asi udělaly své. Měla bílé vlasy, laskavý výraz a trochu hranatou figuru, kterou dávno přestaly zjemňovat hormony.
Vytáhla z garáže kosu a začala ji nasouvat do škodovky. Nešlo jí to, pořád vykukovala dveřmi násada nebo ostří. Paní se ale nenechal rozházet. S babičkovskou trpělivostí tam rafičila svůj nástroj. Já jsem byl ten, kdo nebyl v pohodě. I ten neurotický blinkr byl víc nad věcí.
A pak mi to došlo. Byla to ona. Kdo jiný by měl mít čas? To my ho nemáme. Na konci seberychlejšího úprku, případně pátého bazénu nebo šestého tanečku čeká tahle gardedáma, tahle bardáma, co naservíruje něco ostrého. Z její pohody čpěly ty mraky času, které přijdou potom. Vybouchlá chemička, ze které se vyvalil chlorovodík věčnosti. Protože nejdelší budoucnost nás samozřejmě čeká až po smrti.
Měl jsem chuť vytáhnout mobil, dokud mi to ještě mluví. A dokud tomu druhému-té druhé nezapadla kovadlinka. Pak jsem radši pokračoval v úprku.
Ona nasedla do škodovky a pomalu se rozjela. Okamžitě se na ni začal lepit borec v bavoráku, který netušil, že by si měl dát radši pohov. Zpomalil jsem.
Dejte si do pořádku své vztahy, milí přátelé! Každé polaskání se počítá. Do té staré škodovky se vedle kosy vejde už jenom jeden.
(12. 11. 2008)
Čtenářské příspěvky